Jak to všechno začalo...

---

 

V roce 2008 se mi celkově měnil můj svět. Nejdříve jsem se rozešla s mou velkou láskou a měsíc na to mě čekala maturita. Nervy a vše, co k tomu patří. Maturitu jsem však zvládla a v létě jsem se přihlásila na VOŠ, kdy jsem to dala jako překvapení pro rodiče. Nechtěla jsem jít na vysokou, ale během jednoho měsíce se mi to rozleželo v hlavě a já se rozhodla, že to zkusím a vyšlo to.

V létě jsme věděli, že na zimu budeme muset uspat našeho pejska - německého ovčáka - trpěl panusem (slepota) a kyčle nebyly takové, co dříve a díky tomu nemohl moc chodit. A jelikož to byl celoročně venkovní pejsek, tak jsme si řekli, že pořídíme nějaké štěňátko - opět NO. Kluky jsme seznámili na konci léta a v říjnu jsme Bojárka uspali. Bylo mu necelých 12 let (na Silvestra) a v den, kdy ho nechal taťka uspat, tak si to přesně pamatuji, jako dnes... Věděla jsem, že se to stane mezi 6.-10.10. A jelikož jsem v pondělí (6.10.) měla školu do 16.hodiny a přijela jsem domů po půl 5., tak jsem se rozhodla, že za ním dojdu 7.10. Bylo úterý, docela pěkné počasí a já akorát jela ve 13.35 vlakem domů. Doma jsem se převlékla, vzala foťák, párky, co tak miloval a šla za ním na zahradu (bydlíme v paneláku, takže zahrádku máme asi 10minut). Poslední jeho dny měl k dispozici celou zahradu. A tak mě nepřekvapilo, že je otevřený výběh. Volala jsem ho a nic. A tak jsem šla k výběhu a tam volala. Nic. Nedalo mi to a podívala jsem se do boudy a nikde, jen jeho bobky v boudě. Kdo ví něco o psech, tak moc dobře ví, že když si sami nadělají do pelechu, je něco špatně. A tak volám vyděšená taťkovi, kde je Bojárek. A on mi řekl, že není. Vidím to jako dnes - ve 13.35, kdy jsem nastupovala do vlaku, tak nás akorát Bojárek opouštěl do psího nebíčka. Nemohla jsem to rozdýchat a najednou se objevil brácha na zahradě a vzal mě domů. Takové dva roky jsem to taťkovi nemohla odpustit, jelikož mi řekl, že se to stane nejspíše ve středu a já jsem se s ním nestihla rozloučit. A doteď si to nemohu odpustit.

A proč jsem se tak o tom rozepsala? Tohle byl ten moment, který u mě odstartoval problémy.

V prosinci jsem šla k obvodnímu lékaři, který mi řekl, že k němu nechodí jen s angínama. Napsal mi antidepresiva na dva měsíce a mě to pomohlo. Ale problémy se vrátily. Tak jsem byla poslána na alergologii. Tam negativní. Když jsem odjela ke kamarádovi, můj stav se zlepšil. Jen co jsem dojela domů, opět problémy. A tak mi řekl před létem, že pokud se vrátíme od moře a budou stále přetrvávat problémy, budu muset na kolonoskopii. Dělal si srandu, že to může být "alergie na rodiče". Ale že prý něco takového i existuje. V Chorvatsku problémy byly a tak jsem 4.srpna 2009 byla odeslána do Rychnova k paní doktorce Junkové, která mi dg.crohnovu nemoc.

A tak s touto nemocí žiji již 9 let a prožila jsem s ním dost trápení. Dvakrát zánět slinivky po lécích, neidentifikovatelná kopřivka několik let, vyšší nitrooční tlak v očích, přibírání na váze 15kg, cukrovka po zánětech slinivky si vybrala svou daň. A nemoct normálně pracovat, jelikož vyšší zátěž znamená průjmy, křeče, krev a hlen.

Ale já se v boji nevzdávám a bojuji. Věnuji se svým koníčkům - vaření/pečení, zahrada, pejsek, fotografování, malování, čtení, kolo/brusle,... Mám toho spoustu a nevzdávám svůj boj. A už nenechávám crohna vyhrávat.